Můj porodní a kojící příběh

23.10.2022

Těhotenství a mateřství jsou často těmi nejsilnějšími okamžiky v životě ženy. Z ženy se stává matka. Naše osobnost se doslova mění a přenastavuje pro novou životní roli. A občas je to pořádná jízda :) Ráda bych se s Vámi podělila o svůj příběh, který mě dovedl až k laktačnímu poradenství.

Trable s početím

Začalo to asi na střední škole. "Pro ženu je biologicky nejlepší, aby měla dítě mezi 20 - 25 rokem života" kladla nám na srdce naše učitelka biologie. Následně jsme se na písemku učili dlouhý seznam genetických vad a já si tehdy říkala, že dítě určitě nechci mít pozdě a do 25 to bez problémů stihnu. Vždyť je to ještě tak daleko.

Ve 23 letech jsem poznala budoucího manžela a pomalým tempem jsme směřovali k rodinnému životu. Nejdříve tedy dostudovat, zajistit papíry aby mohl zůstat v ČR, najít si práci, něco si vydělat ať máme na vlastní bydlení... V den svých 25 narozenin jsem řešila dvoutýdenní zpoždění cyklu. "Snad jsme neotěhotněli, když ještě nejsme připraveni!" Ale byl to planý poplach.

Cyklus začal blbnout čím dál více a doktorka diagnostikovala PCOS. "Nic si z toho nedělejte. Jste mladá, až budete chtít děti, tak Vám napíšu hormony na vyvolání cyklu a bude to v pohodě." K čemu hledat příčiny, když máme tabletky na následky, že :) Tehdy mě to hodně dostalo. Bylo to, jako kdybych si naprogramovala termín, do kterého je možné otěhotnět, ale vůbec nepřemýšlela nad tím, že bych deadline nemusela stihnout. Jak ten program odstranit? Rozhodla jsem se hodit do pohody, přeci jen na miminko ještě nejsme úplně připravení a 25 nebo 27 přeci není tak velký rozdíl. Soustředila jsem se tedy na své zdraví a snažila se na to nemyslet, jak všichni radili.

Cyklus mezitím úplně zmizel a jediné co mi jej pomáhalo přivolat bylo poctivé cvičení hormonální jógy, která mi po 3 měsících každodenního úsilí už lezla ušima. Škoda že jsme nezkusili otěhotnět během těch tří měsíců. Pomalu jsem dostudovala, našli jsme si práci, oženili se, koupili byt a připravili v životě místo pro miminko a ono nikde. Najednou jsem všude kolem viděla těhotné a rodící. Nikdy jsem si nevšimla, kolik je v Ostravě a Olomouci miminek! Myslela jsem, že porodnost v ČR klesá! Když se spustí biologické hodiny, "nemyslet" na otěhotnění prostě nejde. To byla totiž nejoblíbenější rada, kterou jsem dostávala a už jsem ji nemohla vystát.

Šla jsem tedy ještě k obvodnímu lékaři, který zjistil, že mám i lehce rozhozenou štítnou žlázu a poslal mě na endokrinologii. A tam odhalili mého brouka v hlavě, který nabral podobu prolaktinomu, nezhoubného nádoru na hypofýze. Ten způsoboval příliš vysoký prolaktin a blokoval cyklus. 3 týdny po nasazení maličké dávky léku se mi cyklus vrátil a s ním také naděje. Po půl roce jsem se ještě vrátila k hormonální józe a za pouhý měsíc už na mě konečně vykoukly 2 čárky. Náš zázrak je na cestě!

Můj poznatek: Pokud narazíte ve svém okolí na někoho, kdo nemůže otěhotnět, neříkejte mu, ať na to nemyslí. Nejde to. Vhodné je pomocí odběrů zkontrolovat všechny hormony, což gynekologové často zanedbávají a zjistit, zda-li se někde neschovává nějaký zdravotní problém. Bez ohledu na to, zda-li se nějaká problém odhalí, úžasným pomocníkem plodnosti je hormonální jóga. Pomůže vyladit mysl a zaměřit ji pozitivně na to, že pro otěhotnění něco děláte, reguluje hormony a podporuje činnost endokrinních žláz.

Vytoužené těhotenství

Těhotenství bylo krásné období. Většina proběhla v poklidu a okolí domova, neboť právě přišel konec světa v podobě pandemie covidu. Jelikož jsem neměla žádné bolení, problémy se spánkem či nadměrným zvracením, většinu těhotenství jsem řešila aspoň ruce rozežrané od desinfekce a nákupy na konec světa - pytle čočky jsme doteď ještě nespotřebovali :) Věčně puštěné zpravodajství a sledování statistik, jak se covid šíří světem, podkreslovalo dramatickou atmosféru stále jistější apokalypsy. Přemýšlela jsem, že by bylo nejvhodnější založit nějakou bezpečnou oplocenou kolonii v horách, kde bych mohla své dítě normálně vychovávat. Jelikož se nedalo nikam moc vyjet a nešlo ani pracovat, nakoupila jsem si barvy a splnila si sen v podobě malování. Poctivě jsem cvičila těhotenskou jógu a radovala se, že tu hormonální už můžu hodit za hlavu. Porod se blížil jako slavnostní vyvrcholení celého těhotenství. Proč mi ale nikdo neřekl, že je to teprve začátek a je třeba se připravovat hlavně na to, co přijde po něm?

Můj poznatek: Dva kurzy, které bych doporučila každé těhotné ženě: kurz hypnoporodu od Jemného zrození a přípravu na kojení s LP z Mamily. Hypnoporod mi velice pomohl se uvolnit a nebát se porodu, dokonce jsem se na něj těšila. Přípravu na kojení jsem žádnou neabsolvovala a hrubě jsem to podcenila. Správné informace a pomoc hned po porodu mi velice chyběla. Také bych každé ženě doporučila každý den cvičit aspoň 10 min těhotenskou jógu. Nejen že posílí tělo, především je to skvělá možnost naučit se prodýchávat nepohodlí a nenechat se do něj vtáhnout, což se u porodu velice hodí.

Porod

Když jsem se přehoupla přes 38. týden, pro jistotu jsem každou kontrolu v porodnici začínala slovy "a nebudete mi dělat hamiltona, že ne?" Lékař mě při každé návštěvě přesvědčoval, že už je čas i přesto, že tělo jevilo známky stále větší připravenosti. Když se přiblížil 40. týden, přidal lékař strašení o staré placentě a dusícím se miminku a tak jsem svolila, že 22.7.2020 v 8:00 půjdu na hamiltona a když to nevyjde, pak o dva dny později na vyvolání.

Večer jsem šla spát celá nešťastná, že se porod nespustil a ráno mě čeká obávaný zákrok. Když jsem se ve 3:00 v noci probudila, abych se napila, přišla minutová bolest jako při ms. A za 4 minuty další. "Konečně přišli poslíčci!" Budila jsem nadšeně Komila. Když ani po teplé sprše a dalších dvou hodinách pravidelných kontrakcí "poslíčci" nepřecházeli, zavolali jsme mé dule Janči, která nám poradila jet do porodnice. Takže jsme brzy ráno vyrazili do Vítkovické porodnice, ne na hamiltona, ale rodit. Moje mysl na termíny reaguje nějak zajímavě :D Anebo jen tělo zareagovalo na všechny babské rady, které jsme den před porodem zkoušeli. Anebo jen malá chtěla být v bříšku do poslední možné minuty :)

Když mi na příjmu slavnostně řekli "dnes rodíte!", dostala jsem strach z toho co mě čeká. V zápětí jsem na něj ale úplně zapomněla, když mi dali na výběr "vyberte si, zda-li chcete u porodu dulu, nebo manžela. Bo covid." S manželem jsme se oba shodli že nechceme aby byl u "akce", ale doufala jsem, že bude moci přijít potom. Ovšem na návštěvy prý může chodit jen ten, kdo bude u porodu. Nějak jsem mezi kontrakcemi neměla sílu se dohadovat a ukecávat je, tak jsem to nechala na svém doprovodu. Nakonec se jim to podařilo domluvit tak, že dula byla u porodu a pak se všichni měli tvářit, že tam byl manžel, aby mohl na šestinedělí na návštěvy chodit on.

Jsem vděčná, že se porod spustil spontánně uprostřed noci. Po zbytek porodu jsem zůstala v takovém ospalém otupění nebo možná v nějakém porodním transu a dokonale hibernovala. Zavřené oči a prodýchávání vln mě přenesly do stavu hluboké meditace. Díky tomu porod nemám spojen s bolestí, ale jen s únavou. Mám pocit, že jsem si snad po každé kontrakci si stěžovala, že už chci spát, ale nikdy jsem ale nestihla usnout. Dula mě uklidňovala že můžu odpočívat a podávala mi vodu. Když přišly tlaky, čekala jsem na pokyn porodní asistentky, zda-li už můžu tlačit (jak to bývá ve filmu). Asi ale respektovali mé porodní přání, kde jsem napsala že chci poslouchat své tělo (předlohu jsem našla někde na internetu a znělo to dobře) a nic mi neřekli. Škoda, zbytečně se to protáhlo. Na záchodě mi rodit nedovolili a tak jsem porodila po cestě ze záchodu ve stoje, poté, co mi řekli, že je tam malá už dlouho a měla bych tedy tlačit. Zavěšená na krk duly jsem přemýšlela, zda-li mě zvládne udržet, když na ní tak visím :D

Zpětně na porod vzpomínám jako na krásnou transformační zkušenost, kdy jsem se jako dívka ponořila do nějakých tajuplných hlubin své mysli a spolu s dcerkou jsem se znovu narodila do nového života.

Můj poznatek: Porodní přání není dobré stahovat z internetu. Raději ho sepsat s někým zkušeným :)Váhový odhad už řešit nebudu, protože o ničem nevypovídá. Doktor mě tlačil k vyvolání kvůli odhadu 3800kg, že budu mít problém porodit. Malá nakonec měla 4110 a porodila jsem ji úplně v pohodě. Jsem ráda, že jsem rodila ve vertikální poloze, avšak příště jdu tam, kde budou mít nějaký závěsný pás, nebo porodní židličku ve tvaru záchodu. Tam to jde prostě samo :D

Bonding

Když malá vyklouzla ven, začala jsem se pomaličku probírat z transu. Podívala jsem se dolů a velice mě překvapilo, že tam sestřičky drží miminko. Tak nějak jsem toho tvorečka uvnitř stále vnímala jako kopající a převalující se hroudu a on to je malý človíček! Dobelhala jsem se na lůžko a malou mi hned položili do kontaktu kůže na kůži. Byla tak krásná! Dlouhé černé vlásky, krásný obličejík... najednou jsem v rukou držela svůj zázrak.

Dula dohlédla na dotepání pupeční šňůry. Placenta však nechtěla ven ač se tomu snažili dopomoci, nakonec mi podali i oxytocin a stále nic. Sestřička tedy řekla, ať zkusím ještě zatlačit... a bylo to venku. Taky mi to mohli říct před oxytocinem...

Jelikož mě můj malý macek nešetřil, pustili se do šití, které mě vrátilo nadobro do reality. Snažila jsem se to nějak rozdýchat, když v tom přišla ještě větší bolest z prsou. Jako by mě někdo bodl nožem. To se malá poprvé přisála. Škoda, že si k tomu vybrala zrovna šití, protože jsem ani neviděla, jak si s hledáním prsa poradila. Snad to zvládla sama a nenatlačili ji do toho. Prosila jsem dulu a sestřičku, ať malou odpojí, protože dvě takto intenzivní bolesti nestíhám rozdýchávat. Zkusili tedy malou odpojit a pečlivě ji nechat přisát znovu, hluboce, ale nepomohlo to. Žádné první kojení se tedy nekonalo a já tak prošvihla zlatou hodinku, o které jsem ani neměla ponětí že existuje a že má pro správný start takový význam. Jinak bych zakousla zuby a vydržela to.

Maličkou nechali v kontaktu kůže na kůži tři hodinky, protože na šestinedělí nebylo místo a tak jsem mohla déle zůstat na porodním sále. O další kojení jsme se už bohužel nepokusili. Původně jsem plánovala, že mi dula po porodu vysvětlí vše co potřebuji vědět o kojení a péči, ale samozřejmě jsem na nějaké nové informace neměla vůbec mentální kapacitu. Potřebovala jsem totiž aspoň přes messenger sdílet zážitky a ukázat malou manželovi, který na sál nesměl.

Když bych měla seřadit bolesti toho dne od nejmenší po nejintenzivnější, kojení se s přehledem zařadilo na první příčku vedle šití. Ovšem narozdíl od šití, tato bolest se měla opakovat neustále, při každém přiložení.

Můj poznatek: Dula u porodu byla dobrá volba. Dlouho jsme váhali jestli do toho jít, nakonec jsme byli moc rádi a příště určitě rodím opět s dulou. Lituju ale, že jsem nezkusila cvičit s aniballem. Třeba by mi to ušetřilo rozsáhlé šití.První hodina po porodu (bez ohledu na to, jestli byl spontánní nebo císařem) hraje velký význam ve správném nastavení mlékotvorby. Zahájení kojení také pomáhá porodu placenty.

Noční můra jménem kojení

První dny v porodnici

Na prohlídce porodnice nás ujišťovali, že maminky jsou neustále s miminky. Jediné kratičké odloučení je prý přesun na oddělení šestinedělí, kdy z nějakého mi záhadného důvodu, musí jet miminko jiným výtahem než maminka. Důvod jsem záhy pochopila.

Malou mi přivezli po více než půl hodině, kdy jsem už všechny obvolávala a naléhala, ať mi ji dají. Byla oblečená, v zavinovačce a spala. Tím tedy skončil náš příliš krátký kontakt kůže na kůži. Po zbytek pobytu mi nikdo nevysvětlil jeho důležitost a malá tak strávila první dny převážně ve volně zavázané zavinovačce. Můj instinkt se zmohl jen na zpochybnění pevného svazování.

Už ani nevím, kolik hodin po porodu jsme se pokusili o druhé kojení. Ostrá bolest se opět opakovala. Malá sála o život a já měla pocit, že mi prso obrátí naruby. Každé kojení jsem prožila v takové křeči, že se mi až kroutily prsty u nohou. Sestřičky nechápaly, kde je problém, přisátí se jim jevilo dostatečně hluboké. Do toho jsem měla hrůzu se svým 4 kg drobátkem jakkoliv manipulovat. Bála jsem se, že ji nějakým špatným úchopem ublížím a tak jsem nejraději sledovala, jak bezpečně spinká ve své postýlce. Žádný mateřský instinkt mě neosvítil a já na každé kojení a přebalení volala sestřičky.

Následující den jsem už měla na bradavkách ranky a podlitiny. Sestřička na směně mi dala genciánku a upozornila mě, že pokud mi z prsou začne jít krev, je to konec kojení a malá bude na umělém mléku. Vypadalo to, že kojení skončí dříve, než mělo šanci doopravdy začít a já se vyděšeně ptala za jak dlouho miminko z prsu vypije dostupné mléko, abych mohla kojit co nejméně a prsa se hojila. Byl mi doporučen interval co 2 hodiny kojit z jednoho prsa 10min, ať si to druhé odpočine. To bylo samozřejmě k ničemu, neboť malá nepila nic a každé přiložení mi prsa opět rozdrásalo bez ohledu na to, za jak dlouho se konalo.

Sestřička, která mi přišla pomoci s kojící pozicí a přisátím mě ujistila, že si prso nemusím držet. Že proto mají miminka široký nosánek, aby mohla dýchat i s nosíkem zabořeným do prsu.

2. den ráno se zjistilo, že malá má žloutenku. Sestra pohmatem a odstříknutím zkontrolovala prsa a konstatovala, že mléko ještě stále nepřišlo. Snad prý zítra. Nakázali mi zapisovat kakání, čůrání a výsledky vážení před a po kojení. Maminka, která byla se mnou na pokoji sestřičce sdělila, že se jí už nalila prsa a má teplotu. Sestřička ji pochválila, že se takto rozjíždí mlékotvorba. Pečlivě jsem si zapamatovala tento poznatek a neustále si nenápadně sahala na čelo, jestli už "poslíčci" mé mlékotvorby nejsou na cestě.

Nikdo nevěděl, jak mi pomoci od bolesti, až jednu sestřičku napadlo vyzkoušet kloboučky. Tvářila se, že to není vhodné řešení, ale rizika mi nevysvětlila. Klobouček vytvořil kryt na bradavce a kojení bolelo o dost méně. Odložila jsem si je tedy na stolek s tím, že kdyby se rány rozjely více, mám nějakou záchranu.

Na oběd jsem jako vegetarián dostala květák z konzervy. Když se mnou později jiná sestřička probírala jídelníček kojících, chytala se za hlavu že chci svému dítěti ublížit, vždyť květák tak nadýmá! Nechápala jsem, proč mi jej tedy v porodnici naservírovali. Hlavu jsem si ale nedělala, protože byl tak hnusný, že jsem ho moc nesnědla. Kojící ženy zjevně musí hladovět na 2 dny starém chlebu a caru, nic jiného pro ně není. Mé tělo mělo ale po porodu vlčí hlad a já bych nejraději vyjedla celou Ostravu.

Kolem půlnoci byla moje princezna hodně nespokojená a tak jsem volala sestřičku, aby mi pomohla ji přiložit na kojení a "správně" přisát. Sestřička mi pomohla a odešla s tím že za 10 min se vrátí. Po 20 min jsem už ji zoufale vyhlížela, ale bylo mi blbé ji takhle v noci otravovat. Malá zůstala konečně na prsu celou hodinu. Malá neměla co pít, tak jen dudlala a já v pravidelných dudlacích intervalech skřípala zuby bolestí. V 1 v noci jsem sebrala odvahu a zkusila ji odpojit sama. To se jí moc nelíbilo a jevila známky, že chce pokračovat. Úspěch s manipulací mě tak potěšil, že jsem ji s pocitem profesionála přehodila na druhé prso a nechala ještě 5 minut dudlat druhé.

Při ranní kontrole mi poprvé z levého prsa vymáčkli první kapičku mléka, nebo spíše ještě kolostra. Hodina dudlání konečně vyslala nějaký signál. Bradavka mi však zároveň praskla napůl a sestra mi vyčinila že jsem ji měla na prsu v noci tak dlouho. Jinak byla prsa prázdná a malá ztratila už 10% váhy. Dali mému mléku poslední den na příchod, jinak zahájíme dokrmování umělým mlékem. Na podporu laktace mi jedna ze sester doporučila kojící čaje a tabletky Lactill. Na krvavé bradavky Purelan. Po zbytek dne jsem kojila na levém prsu s kloboučkem a na pravém bez. O odchodu domů nebyla řeč, protože malá neprospívala a já měla pocit, že bez pomoci a dozoru milých sestřiček to prostě nezvládnu. Zpětně si říkám, že milé, nápomocné ale nedostatečně vzdělané sestřičky jsou v porodnici horší než ty zlé matrony. Kdyby na mě byly hnusné, vzala bych vše do svých rukou, utíkala domů a hledala pomoc jinde (například na mamile, jak mi ještě ten den doporučovala zkušenější kamarádka). Takto jsem plně důvěřovala jejich postupům a byla vděčná jak se mi snaží pomáhat.V noci byla malá hodně nespokojená, Samozřejmě se chtěla kojit a přijímat mléko, to jsme ale ani já ani má prsa nechápaly a tak jsem se snažila pomoci ji od prdíků a další nesmysly. V zoufalosti jsem ji poprvé nechala odvézt na sesternu, ať se aspoň 4 hodiny vyspím. A tak jsem šla poprvé cestou separace místo reagování na potřebu miminka, kterému jsem vůbec nerozuměla.

4. den neprospívání opět zkontrolovali má prsa a nevymáčkli nic. A tak mě přišli zaškolit v dokrmování umělým mlékem. Vítkovická porodnice se pyšnila tím, že nepodporují dudlíky ani dokrm lahví. Místo toho dokrmují alternativně stříkačkou, což údajně nenarušuje sání. Byla jsem si vědoma, že mléko nemám a malá už opravdu hladoví. Vděčně jsem přijala stříkačku s mlékem a když jsem viděla úlevu a dychtivé pití mého pokladu, chtělo se mi brečet štěstím. Protože naplnění jejich potřeb je, bylo a bude zkrátka vždy na prvním místě. Moc mě ale mrzelo, že ty potřeby nejsem schopna naplnit já a nechápala jsem, proč se mi mlékotvorba stále nerozjela. Sestřičky mě uklidňovaly, že často se mléko spustí až doma a tak jsem neztrácela naději. Naději mi dávalo také vážení, které občas ukázalo, že malá vypila 20ml. Občas sice ukázalo, že během kojení někde 20g ztratila, ale to jsem samozřejmě brala jako chybu měření a odmítala si připustit, že i ty plusové gramy mohou být chyba a že si váha prostě dělá co chce.

Jelikož se mi moc nelíbilo dávat malé sát malíček (přeci jen covid, infekce, litry desinfekce atd.), zeptala jsem se sestry, jestli neexistuje nějaký přirozenější způsob dokrmování. Zatvářila se zděšeně, že už jedině cévkou po prsu, jinak nic přirozenějšího než stříkačka není. Z jejího výrazu jsem si myslela, že cévku do prsa zavádějí mlékovodem podobně jako do močového měchýře a rychle jsem to tedy odmítla s tím, že tedy zůstaneme u stříkačky.

Naštěstí jsem byla ve spojení se svou dulou, která mi objasnila princip dokrmu cévkou a varovala před dokrmem stříkačkou.

Odpoledne jsem prosila doktorku, abych mohla zůstat ještě jeden den, že se bojím, jak to doma zvládnu a i přes přeplněnou porodnici mi vyhověli. Tou dobou jsem už byla na nadstandardním pokoji, kde mohl být manžel celý den s námi a i přes totální nechuť k nemocničnímu prostředí jsem v zájmu bezpečnosti malé byla ráda, že mohu zůstat.

Na večerní směně mi jedna ochotná sestřička ukázala jak dokrmovat cévkou přímo na prsu, ovšem cévku měla napojenou na stříkačce a v místním oblíbeném tempu do malé nalila velké množství dokrmu během kratičké chvilky, že dcerka sotva stačila polykat. Samotné mi ale zavádění cévky nešlo a tak když nikdo nebyl po ruce, dokrmovala jsem stříkačkou.

5. den se malá s váhou konečně nepropadla, já se naučila dokrmovat, přebalovat a převlíkat a mohlo se jít (raději až pozdě odpoledne) domů. Z porodnice jsme oba s manželem vycházeli jako vyděšená zvířátka, která poprvé vypustí z klece do skutečného světa. Velice opatrně jsme dojeli domů k mojí mamce. Kdybychom měli jet do svého bytu kde s dcerkou budeme sami, raději bychom asi ještě týden v porodnici zůstali.

Večer mi mi má kamarádka na chatu vyprávěla, jak hrozný rozjezd měla v FNO. I přes to, že se jí mlékotvorba po traumatizujícím porodu rozjela, malý byl separován a na láhvi. 3,5 měsíce odsávala, protože se většinou odmítal kojit a ze všech umělých mlék zvracel. Opět mi doporučovala kontaktovat LP z mamily, která ji během jediné návštěvy pomohla syna přisát a dále se už jen kojil. Já ale hájila postupy Vítkovic - že mě do dokrmu nikdo netlačil, že nedokrmujeme lahví ale alternativě, že sestřičky tam jsou úžasné, všechno je růžové, chyba je jen v mé genetice ale doma se to určitě rozjede. Když se zpětně podívám, kolik postupů jsem zatrhla červeně jako chybu či neznalost, vůbec se nedivím, že čekání na slavný příchod mléka bylo marné. Vůbec jsem mu nešla naproti, naopak.

Příchod domů

Uplynul týden od porodu a mléko stále nepřišlo. Bradavky byly stále stejně krvavé a já při přiložení viděla všechny svaté. Zoufalé pohledy manžela a mamky podtrhovaly můj pocit, že se stávám mučednicí. Co 2 hodiny jsem vesměs stříkačkou dokrmovala minimálním množstvím umělého mléka, které se mi ve své podstatě příčilo. Nově zakoupené kloboučky jsem naštěstí nepoužila, protože rány na prsou se už nezhoršovaly a mi se kojení s nimi zdálo nějaké divné. Dcerka byla na prsu méně spokojená a když byla hladová, zoufala se vrhala po stříkačce. Prso měla na dudlání a už ani neočekávala, že z něj něco poteče.

Moje dula mi 2x přišla pomoci s polohou a přisátím, které jsme zdokonalily. Vysvětlila mi také, že cévka nemá být připojena na stříkačku, ale miminko si má tahat mléko z pohárku. Společně jsme to nacvičily. Manžel mi sestrojil ze sklenice od přesnídávky laktační pomůcku. Doporučila také zahodit kloboučky a kojit z obou prsou v délce dle potřeby.

Při první návštěvě mi pediatra doporučila při kojení prsa vystřídat, což by mohlo podpořit mlékotvorbu. Zdůraznila důležitost odříhnutí a ukázala mi, jak se pohupovat s miminkem, které ne a ne říhnout. Hodně jsme se s tím dále trápili, protože malá prostě neměla co říhat a při zvednutí se akorát pozvracela, takže jsme ji pak ustrašeně ještě minimálně 30 min nosili verikálně. Jelikož malá nebyla kojena podle svých potřeb a často plakala, diagnóza byla jasná - bolení bříška. Dostala jsem za úkol s dcerkou cvičit a zapisovat si, co jím.

První bojkot

Na první kontrole u pediatry se zjistilo, že malá opět zhubla. Pediatra mi vyčinila že nedostatečně dokrmuji, že malá je hrozně hubená a že se jí nebude rozvíjet mozek. Ať si klidně krmím alternativně stříkačkou, ale 30 ml je naprosto nevyhovujících. Bylo jasné, že pokud do další kontroly nepřibere, pak to do ní budeme valit flaškou o které jsem věděla, že je v podstatě konec kojení. Také na mě naléhala, že mám dceři už konečně dát dudlík. Protože tam pak mají podivné matky, které své děti uklidňují prsem! Naštěstí jsem dudlík odmítla, jediný pokus skončil vyplivnutím a to mě utvrdilo v tom, že to budeme dále zkoušet bez něj.

V následujících dvou týdnech naše rodinné utrpení pokračovalo. Každé dvě hodiny jsem se zhluboka nadechla a nechala si do prsou vrážet nože. Bradavky byly do krve. Dcerka se kojila s čím dál menší ochotou, zato malíček se stříkačkou milovala. Začínala jsem z toho být zoufalá a vztek ze mě proudil každou chvíli. Cévka mi padala z rukou protože jsem neuměla držet ani dceru, natož laktační pomůcku. Bála jsem se, aby dcerka prospívala a valila do ní umělého mléka, kolik se vlezlo. To jí vyhovovalo a malíček se pro ni stal zdrojem potravy a uspokojení, načež začala odmítat kojení, o které jsem se před dokrmem stále pokoušela. Snažila jsem se ji na prso lákat, občas se přisála, když jsem pustila hrající a svítící želvu, občas když jsem šla nad ní do krkolomné pozice a prsa spustila dolů. Dula mi doporučila zahodit stříkačku a využít cévku, aby si dcerka i na malíčku tahala mléko sama. Občas se povedlo dokrmit cévkou na prsu, ale stále častěji to nešlo jinak než na malíčku.
Každý večer jsme měli plné ruce s "bolavým bříškem. Malá plakala protože zřejmě byla přetažená. Já plakala s ní, protože mi to bylo líto a neuměla jsem jí pomoci. Kojení odmítala a my s ní tedy chodili, houpali ji, utěšovali, zpívali, cvičili s bříškem, masírovali. Občas to trvalo i dvě hodiny a všichni jsme se střídali. Když konečně usnula a já tedy také přestala brečet, dovolil si uronit slzu manžel.
V noci jsme dcerku dle pokynů pediatry úplně zbytečně dlouze budili, abych ji mohla nakojit a dokrmit. Spinkala vedle mé postele v kočárku. Vůbec jsem netušila, že kdyby spala se mnou, nepotřebovala bych budík a mohla bych ji kojit a krmit v lehkém spánku kdykoliv by se zavrtěla.

Mamka s manželem sice stáli při mě, nosili mi jídlo, drželi laktační pomůcku, pomáhali s nočním buzením a uspáváním, ale začali považovat mé snažení jako úplně zbytečné. Neuměli mi poradit nic jiného než oblíbené reklamní fráze výrobců umělého mléka: "Tak jí dej už tu flašku. Spokojená maminka je přeci spokojené miminko. Dnes už je umělé mléko stejně kvalitní, jako mateřské. Stejně máš tak málo mléka, že je takové trápení k ničemu." Já ale nechtěla rady jak kojení ukončit. Chtěla jsem ho zachránit. A tak jsem si každý den říkala znovu a znovu - skončit můžeš vždy. Ještě dnes to zkusíme. Moje jediné světlé chvilky byly, když jsem si zalezla do sprchy, na záchod nebo na zahradu. Ovšem vždy jen na 5 minut, déle jsem si netroufla. Mělo to na mě podobný efekt, jako návštěva lázní.

Maminka byla zděšená z toho, co viděla. Sama měla zkušenost s velmi silnou mlékotvorbou, kdy už v porodnici jejím mlékem dokrmovali další miminka. Po každém kojení ještě do úlevy 2 sklenice odstříkala a vylila do záchodu. "Mami, to umělé mléko je určitě karma za to, jak sis svého mléka nevážila", říkávala jsem jí. Pro mamku bylo kojení tak jednoduché a přirozené. Před porodem uklidňovala, že určitě budu mít spoustu mléka a půjde to samo. I proto jsem předporodní přípravě na kojení nevěnovala žádnou pozornost.

Dcera mezitím začala prso úplně bojktovat. Hystericky plakala, když jsem se ji jen pokusila přiložit a vyžadovala malíček. Vztekala jsem se, že si přece dvoutýdenní miminko nemůže určovat, jak ji mám kojit. Manžel souhlasil, že to chce asi pevnou ruku, že s námi asi manipuluje. Malé miminko přeci nemůže vědět, že kojení je pro něj to nejlepší a my musíme být důslední. A tak jsem jí prso cpala do pusy. Celý bojkot se prohluboval, neboť pro dcerku začalo prso znamenat stres. Zoufalstvím jsme brečely obě dvě a já mezi vzlyky vykřikovala, že jí bude lépe beze mě u babičky nebo v dětském domově, ať mě odvezou do blázince. Nevyspání, strach o její prospívání, všeobecný stres se nejen na mě hodně podepisoval a o nějakém vytváření vztahové vazby s miminkem nemohla být řeč. Snažila jsem se zuby nehty držet nějakých postupů z porodnice a od pediatry v pevné víře, že nám pomohou a vůbec nevnímala potřeby miminka. Jediné řešení, které mi rodina uměla nabídnout, bylo stále to stejné. "Vykašli se na kojení a dej jí flašku".

Po dvou dnech hysterického odmítání prsa jsem dala mamce za pravdu, že takovým lpěním na kojení jen ničím své zdraví a traumatizuju malou a to nestojí za těch 10ml mléka, které mi občas váha ukázala.

S pocitem rezignace jsem tedy dala dceři poprvé umělé mléko v lahvi. Vůbec z ní nechtěla pít a začala se bránit. Opět jsem z toho dostala záchvat zoufalství. Mamka si tedy malou vzala a zkušeně ji láhev podala. Dcerka vypila na jeden zátah polovinu a byla spokojená.

V tomto bodě zřejmě končí většina neúspěšně rozjetých kojení. Zoufalé a zničené maminky uvidí své spokojené miminko a je jasné, že tohle je nad všechny poklady světa. Vůbec se nikomu nedivím, že kojení ukončí a přejde na láhev s umělým mlékem. A vůbec se nedivím, že tolik maminek na kojení zanevře, pokud je v tomto bodě okolí ke kojení nutí a přemlouvá, aniž by jim efektivně poradili jak na to. Nikdo nemá právo nikoho hodnotit ani odsuzovat, ať už kojí nebo ne. Protože chodíme jen ve svých vlastních botách a nevíme, co všechno si kdo prošel, jak to prožíval a jaké řešení potřeboval najít. Když se opět podívám nazpět, kolik červeně označených chyb se od porodu stalo, vůbec se nedivím, že jsme se na konec dostaly tak rychle. Velmi dlouho mi ale trvalo, než jsem pochopila, že to není chyba mé genetiky nebo nedostatečné snahy. Že je to chyba v systému, který na oko kojení podporuje, ovšem doporučuje naprosto nevhodné postupy. Personál v porodnicích a pediatři jsou ti, kteří mají potřebné vzdělání a autoritu a měli by být schopni pomoci. Bohužel, jejich vzdělání v oblasti kojení a výživy novorozenců dnes drží v rukou převážně výrobci umělého mléka, kterým samozřejmě nejde o to, aby všechny ženy kojily a velice pečlivě volí slova, šíří myšlenky, věty a postupy, které nás vedou do takových slepých uliček. Je potřeba přestat ke kojení přistupovat stejně, jako ke krmení umělým mlékem. Je potřeba přestat řešit tabulky, gramy, mililitry, hodiny. Je potřeba začít naslouchat maminkám, miminkům a jejich potřebám. Je potřeba dostatečně se vzdělat v jiných postupech, které budou efektivní a nebudou dělat více škody než užitku. Jen tak se můžeme jako společnost vrátit k přirozené péči a výživě svých dětí. Maminky pak nebudou muset svá vlastní traumata řešit shazováním významu kojení a propagací umělé výživy. Díky osvětě mohou pochopit, že nekojení nebyla jejich chyba, mohou si odpustit a jednou budou schopny efektivně pomoci svým dcerám.

Plný přechod na umělou výživu z lahve mi jako řešení nevyhovovalo. Je to jemně řečeno. Poté, co se malá spokojeně nakrmila, se mi ulevilo, že nemá hlad. Zároveň jsem se však dostala do šíleného hysterického záchvatu umocněného poporodními hormony. Týrala jsem se vzpomínkou na chvíle, kdy se dcerka nakojila a spokojeně s důvěrou usnula v mé těsné blízkosti (na fyzickou bolest jsem v tu chvíli rázem zapomněla). Naříkala jsem, že teď už mě vůbec k ničemu nepotřebuje a že jí bude lépe bez takové labilní matky. Vždyť jsem úplně k ničemu, ani neuklidím, ani neuvařím, ani neprodukuji mléko a ani večerní "koliky" bych bez mamky a manžela nezvládla. Domnělé bolení bříška jsem neřešila kojením, ale houpáním, uklidňováním, zpíváním, masírováním a po porodu jsem zvládala jedině ležet, nechat si rozdírat prsa do krve nebo s těžko potlačovaným vztekem a odporem vnucovat umělé mléko. Pocit zoufalství a bolesti z toho, že se nám kojení nepodařilo byl tak hluboký, že neodcházel ani po velmi dlouhém pláči. Byla to má bytostná potřeba seberealizace jako matky a já věděla, že pokud tu bolest potlačím, bude mě někde hluboko uvnitř ještě dlouho, ne-li navždy, užírat. A tak jsem asi po hodině rozhodla zkusit znovu malou přiložit.

Stalo se něco nečekaného. Malá se přisála, nakojila a nechala se dokrmit i cévkou. Tím, jak se předtím vydatně napila, nebyla vzteklá hlady a ochotně přijala prso na spaní. Vůbec jsem to nečekala. Vrátila se mi naděje a já konečně pochopila, že miminko nelze do kojení tlačit násilím. Nejdříve je potřeba uspokojit jeho potřebu a teprve poté je možné se o něco pokoušet, ovšem s klidem a trpělivostí.

Další kojící pokus už nebyl tak úspěšný, malá prso opět odmítala a plakala za malíčkem. Evidentně to už měla rozdělené. Malíček slouží ke krmení a prso je možné akceptovat občas na spaní (zejména v noci), pokud mi ho nezhnusí vnucováním. Pochopila jsem, že dokrm stříkačkou a později cévkou na malíčku je vlastně totéž, jako dokrm lahví. Učí miminko, že mléko teče stabilně a spolehlivě odjinud než z prsu a bojkot je dříve či později na světě. Možná proto, když se začalo mluvit o škodlivý vliv láhve na kojení, výrobci umělého mléka bleskurychle našli chytrou alternativu.

Změnila jsem tedy strategii. Nejprve jsem uklidnila největší hlad malíčkem a poté dceru přesunula na prso. Když se vztekala, vrátila jsem se k malíčku a zkusila to za chvilku znovu. Snažila jsem se malou rozptýlit při přikládání zpíváním a houpáním a tentokrát to už klaplo. A tak byl jeden pokus úspěšný a druhý ne. Další den už ale bylo úspěšných pokusu více a za 3 dny jsme si už na malíček ani nevzpomněly!

Rozkojení

Kamarádka mé mamky poradila, že její dceři se podařilo rozjet mlékotvorbu díky odstříkávání a homeopatikům ricinus. Také poradila, abych kojila co nejčastěji, klidně co hodinu a nesledovala intervaly z porodnice. Odstříkávání jsem si řekla, že vyzkouším. Rázně jsem ale odmítla kojit a týrat se častěji než co 2 hodiny. Tak mi to přece řekli v porodnici a tak je to správně. Podvědomě jsem se tak bránila častější bolesti. I když občas malá plakala, chtěla prso a mamka říkala ať ji ho dám, tvrdošíjně jsem jí vysvětlovala, že kojit se chtít nemůže, když teprve měla. Vůbec jsem netušila, že kojení není jen o krmení, ale naplňuje celou škálu nejrůznějších potřeb.

Začala jsem tedy odstříkávat, ovšem první pokusy byly hodně smutné. Pracně jsem mačkala dvorec podobně, jako to dělaly sestry v porodnici. S bídou ze mně vylezlo několik kapek. Došlo mi, že váha mě asi hezky tahalo za nos. Já prostě nemám žádné mléko, těžko se divit dceři, že se odmítala kojit. Přitom jsem ještě před otěhotněním "trpěla" na vysoký prolaktin, to je pěkný paradox. Má mlékotvorba měla být vynikající... Mamka byla v kontaktu s kamarádkou, která doporučila odstříkávat i přes to, že nic neteče. Že to prsa nastimuluje. Pečlivě jsem tedy mačkala a mačkala. Třetí den se objevil první pramínek. První mlékovod začal pracovat. Byla jsem nadšená. Za pár dnů už stříkalo mlékovodů několik. A tak se mi konečně začalo tvořit mléko.
Bolest bradavek se s "probuzením" mlékovodů a mírným navýšením tvorby výrazně zmírnila. Zřejmě byly ucpané - to byl ten řezavý pocit jako kdyby mě bodali nožem. Ruční odstříkávání je uvolnilo a zbavilo mě velké části bolesti. Úpravou přisátí se rány nezhoršovaly, ale při každém kojení stále hodně bolely. Odvážila jsem se tedy malou častěji přikládat a na prsu ji nechávat o něco déle. Mezi dvouhodinovým intervalem jsem přidala kratičký několikaminutový "stimulační" interval, jak jsem si to nazvala.

Z neustálého ostříkávání mě bolely ruce a tak jsem si půjčila odsávačku. Cítila jsem se jako dojná kráva a manžel měl záchvat smíchu, když to viděl. Odsávala jsem po každém kojení i v noci zhruba 5-10ml. Svůj systém zapisování jídla, hovínek, čůrání, časů, mililitrů um a využitých kojících poloh jsem obohatila o zapisování odhadu nakojených mililitrů. Odposlouchala jsem dle zvuku polknutí, na kolik loků dcerka vypije skrze cévku 10ml mléka. Vycházelo mi to na 40 polknutí. A pak už jsem celý den počítala každý lok. Počítala jsem i v noci a počítala jsem i ve snu. Budila jsem se s nějakými čísly v hlavě a počítala dál při kojení. Prostě mi z honby za mlékem slušně hrabalo.

Uplynul měsíc od porodu a dcera se díky dokrmu umělým mlékem konečně vrátila na porodní váhu. Pediatra byla spokojená. Dle mého počítání loků a odsátých ml za den vypila maximálně 200ml mateřského mléka a 400 ml umělého. O týden později se mi zablokoval mlékovod a pěkně mě potrápil. Mé oblíbené vrážení nožů do prsa bylo zpět. Moc jsem to neuměla řešit a snažila jsem se první den nechat prso odpočívat a kojit méně v domnění, že mám na bradavce zase nějakou novou ranku. Když se v prsu objevila zatvrdlina, vypátrala jsem, že se jedná o zablokovaný mlékovod a začala prso nahřívat, masírovat a více kojit. Za dva dny to naštěstí odeznělo. Malá začala být na prsu opět nespokojená, zřejmě ji vadil pokles už tak slabého toku, Jeden den jsem měla klid a pozítří byl ucpaný mlékovod zpět. V zoufalství jsem si napotřetí konečně nechala poradit kamarádkou a zavolala laktační poradkyni z Mamily, aby přišla zkontrolovat přisátí. Dodnes lituji, že jsem to neudělala už v porodnici.

Laktační poradkyně mi pomohla ještě o něco lépe vypilovat přisátí. Naučila mě také velice zásadní věc - sledování pauzy na bradě, které spolehlivě prozradí, jak miminko pije. Toto by se mělo maminky učit jak první věc hned po porodu, místo všeho nesmyslného vážení. K čemu totiž je v případě, že miminko nevypije vůbec nic a jen dudlá? Jak mi vážení pomůže kojení zlepšit, když pije málo? Laktační poradkyně mě upozornila kdy dcerka pila vydatně a hezky polykala (což bylo jen pár loků) a kdy polykání začalo slábnout a spíše dudlala na prázdno. Díky tomu jsem mohla začít reagovat stlačováním prsa, aby zůstala déle spokojená a vypila více dostupného mléka. Když už neměla co vypít, prsa jsem vystřídala a vše opakovala, aspoň 2x. Doporučila mi také bylinky pískavice a benedikt a vysadit ricinus.
Snažila se mi naznačit, že díky stlačování, střídání a častému kojení nemusím odsávat, díky pozorování kojení a správnému reagování nemusím nic zapisovat a celkově se už můžu hodit se trochu do pohody. Celý můj den se totiž netočil kolem ničeho jiného než vydolování co nejvíce mililitrů mléka a podrobnému zaznamenávání. Své bdělé fáze dcerka trávila převážně s manželem a mamkou, což ve mě vyvolávalo zase zoufalství, že mě snad ani nebude znát. Zároveň jsem už měla nastavení z porodnice pevně zajeté a má mysl byla k tabulkám a mililitrům příliš upnutá. I když to bylo časově a psychicky velice náročné (hlavně uprostřed noci), po každém kojení jsem pečlivě odsávala a přes den se cítila jak zombie. Ještě jsem ale nebyla připravena se od toho oprostit.

Má mlékotvorba se začala zlepšovat. Hned první den kdy nás LP navštívila a já začala stlačovat a střídat prsa jsem ze sebe vydolovala orientačních 296ml a umělého mléka mohla dát jen 320ml.

Hon na mililitry

Další dny jsem spokojeně sledovala viditelný růst - 328ml, 306ml, 354ml, 364ml, 339ml, 391ml, 416ml - můj historicky nejlepší den. Ve 3 v noci jsem se s hrůzou vzbudila po delším spánku, protože mi nezazvonil budík a prsa poprvé vypadala, že v nich i něco je. Na jedno kojení jsem napočítala 340 loků, což mi vycházelo na necelých 90 mililitrů, pravděpodobně to ale bylo více, protože loky byly daleko vydatnější. Měsíc a půl po porodu, týden po návštěvě LP a změně managementu kojení se má tvorba minimálně zdvojnásobila, já vykryla větší polovinu příjmu mléka a zbavila se noční přípravy um.

Čekala jsem, že to takto poroste i nadále až se dostaneme na plné bezproblémové kojení. Prsa se mi relativně zahojila a tak jsem konečně odhodila intervaly a kojila při každé příležitosti i 2 hodiny v kuse. Odsávala, brala bylinky, pila čaje, studovala mamilu skrz na skrz. Počáteční kojící trauma ve mě probudilo posedlost. Ale více tvorbu navýšit už prostě nešlo. Byla jsem zaměřená na mililitry a chtěla je všechny, což už pro mé tělo po šestinedělí nebylo reálné a já se pohybovala kolem 350 - 410 ml mm za den. Laktační poradkyně mi byla oporou a ujišťovala mě, že i zdvojnásobení tvorby je skvělý výsledek, že umělé mléko s příkrmy odbouráme, že nemusím odsávat a kojení není jen o příjmu mléka, ale plní spoustu jiných funkcí. Opět jsem ale ještě nebyla připravena brát to s větší lehkostí a být vděčná za to, že se kojení podařilo zachránit. Zbytečně jsem na sebe vyvíjela velký tlak a zoufala si, že se věci nevyvíjí dle mého plánu.
Malá začala lehce bojkotovat dokrm cévkou, pokud v něm byl Hipp. Po přechodu na umělé kozí mléko se uklidnila a začala přibírat rychleji a hezky se zakulacovat. Kdybych více sledovala co se děje, možná bych si všimla, že dokrmu už není třeba tolik. Třeba by snížení dávek ještě více podpořilo kojení. Bála jsem se ale jen pomyslet na omezení umělého mléka, stále jsem byla vystrašená z předchozího neprospívání a výkladu pediatry. Možná bych si také všimla, že dcerka vyprazdňuje prsa efektivně a není třeba odsávat po kojení 20 minut 3-15 mililitrů, které se tam mezitím vytvořily pro další kojení.
V této fázi, kdy člověk ze sebe vydá vše jen aby kojil a měl nějaké mléko, je velmi těžké změnit nastavení mysli a oprostit se od zbytečných a ne příliš efektivních postupů. Hodit hlídání intervalů a mililitrů za hlavu. Přijmout, že jsem na vrcholu hory a v okolí už není žádná další, na kterou by se dalo lézt a konečně si lze užívat vybojovaný výhled.

Další bojkoty

V následujících týdnech jsem si na režim zvykla. Kojit a odpočívat s malou, sledovat její krásné rysy. Po probuzení kojit, přebalit. Předat mamce/ manželovi na hlídání a hraní a odsávat. Začala jsem odsávat při seriálech a jídle, takže to začala být i docela vítaná pauza. Pak jsem si s malou hrála, kojila, cvičila, prošla se na zahradě a ve vhodný okamžik zase uspávat a kojit. Přestěhovali jsme se do horního pokoje, kde bylo více místa a místo do kočárku jsem se pokoušela nechávat ji spát v postýlce. To ji vždy probouzelo a tak jsme se zbytečně trápily opětovným uspáváním. Byla hodně kontaktní a zřejmě doháněla ty první divné týdny. Nakonec jsem to vzdala a začala spát s ní celou noc, nejen nad ránem. Po usnutí jsem s ní ležela ještě 2 hodiny než jsem si byla jistá, že spí opravdu tvrdě a já se můžu běžet umýt a najíst. Dcera byla najednou tak kontaktní, že nebylo možné projít se s kočárkem aniž bych se několikrát nemusela naklánět nad korbou a kojit, zatímco mě manžel stínil.
Odsávání mě hodně otravovalo a rebelsky jsem si dovolila vykašlat se na to noční. Pro jistotu jsem si ale dala budík co 2 hodiny, abych více kojila. Jak jsem jednou zkusila noc bez odsávání, dokrmu cévkou a vymývání odsávačky a viděla, že laktaci to neublížilo, už to nešlo jinak. První malý krůček ke svobodě.

Nebylo by to mateřství, kdyby pravidelně nepřinášelo nové výzvy. Sotva jsem si na režim zvykla a psychicky se uklidnila, dcerka začala úplně bojkotovat dokrm cévkou. Zároveň vůbec neměla zájem kojit se za bděla. Zajímal ji svět a na mou snahu kojit, stlačovat, přehazovat z prsa na prso prostě neměla náladu. Byla jsem ráda, když se mi podařilo nakojit z obou prsou. Došlo to do úplného bojkotu kojení v bdělé fázi. A také bojkotů jiných než oblíbených pozic (které se průběžně střídaly), takže jsem nikam moc nemohla chodit, pokud jsem nechtěla např. rozkládat na náměstí deku a kojit v lehu.

Poučená předchozím bojkotem jsem prso nevnucovala. V bdělé fázi byla naštěstí maximálně 2 hodiny a tak jsem prostě odsávala. Kojila a dokrmovala skrze cévku při usínání a během lehké fázi spánku. Po probuzení už neměla čas. Takto to trvalo do 11 měsíců, přičemž jsem stresovala pokaždé když vypadl další denní spánek a kojící intervaly se prodloužily.

Těsně před 4. měsícem přišel čas vyzkoušet příkrmy. Pediatra jela klasicky - dýně, mrkev pár lžiček jeden den, půl skleničky druhý den a třetí den celou skleničku. Laktační poradkyně doporučovala vysokokalorické příkrmy po lžičkách. Banán malé velmi chutnal, stejně tak avokádo. Za avokádo mě pediatra sjela a vyděsila nejrůznějšími potíži. Chvíli jsem malou cpala rozvařenou cuketou dle pediatry a pak se rozhodla vše už jen odkývat. Do 6 měsíců jsme se s příkrmy nějak trápily, malá ještě nebyla připravena, neuměla jíst a celkově z jídla nebyla moc nadšená. Dávala jsem ji vše mixované a snažila se nahradit co největší množství umělého mléka zdravým jídlem. V sedmi měsících jsme již byly téměř výhradně na jídle a kojení jako ostatní bezproblémově kojící maminky. V 8 měsíci jsem ještě pro jistotu umělé mléko párkrát podala, po spotřebování krabice už jsem další nekoupila. Neustále jsem řešila odsávání a kojení. Když jsme chtěli někam vyrazit, pak maximálně tak, abych byla do dvou hodin zpět a mohla odsávat.

Kolem 11 měsíce si malá začala brát prso za bděla. Vždy se přisála, párkrát potáhla, ale jelikož spuštění laktace trvalo, zase se odpojila, takže bez odsávačky to ještě nešlo. Do této doby jsem překonala nutkavou potřebu vše zapisovat (roztrhaný sešit letěl do koše při jednom domnělém poklesu tvorby). Minimalizovala jsem odsávání na to nejnutnější, abych neměla dlouhé intervaly. Velmi mi ulevilo, když jsem přestala odsávat po kojení. Nemusela jsem pak řešit, jak to malé cévkou ve spánku vnutit. A vnutit jsem jí to musela, protože mých odsátých 20 ml bylo hodně cenných a když mi je jednou mamka omylem vylila, obrečela jsem to. Říkala jsem si, že v roce s odsáváním seknu a děj se vůle boží.

Malá se začínala kojit čím dál častěji a ochotněji. Zůstávala na prsu i déle, takže něco vypila. Chtěla se kojit když se lekla, když ji něco bolelo, když byla nemocná. Ve 14 měsících jsem odsávačku definitivně umyla a slavnostně uklidila. Trvalo mi to o dva měsíce déle, než jsem chtěla, ale bála jsem se, co to s laktací udělá. Možná trochu klesla, ale dcerka už hezky jedla a nízký tok akceptovala, tak to nevadilo.

Splněný sen jménem kojení

Ve chvíli, kdy se dcerka začala dobrovolně a ráda kojit, měly jsme vyhráno. Trvalo to více než rok - malé, než pochopila, že prso je vlastně fajn bez ohledu na tok a mi, než jsem se zbavila nefunkčních postupů z porodnice, stresu a posedlosti z co nejvyšší možné laktace. Začaly jsme svůj druhý společný rok, který se s tím předchozím nedal srovnat. Nesl se v duchu svobody, kojení kdykoliv a kdekoliv byla potřeba. Doposud jsem kojení brala jen jako poskytnutí co nejkvalitnější potravy dceři. Nyní jsem si začala všímat i ostatních aspektů, na které mě laktační poradkyně kdysi upozorňovala.

Nikdy jsem si nepředstavovala a neplánovala, že budu kojit dítě, které chodí, mluví a má zuby. Přišlo mi to divné a nepatřičné. Snažila jsem se jen vydržet aspoň do toho 3. měsíce. A pak aspoň do 6. A pak tedy do roka. Najednou to bylo úplně přirozené a správné. Z kojení se staly naše chvíle kdy se malá přestala zajímat o vše kolem a mohly jsme se přitulit, zadívat se do očí, kdy jsem si mohla přičichnout k vůni jejich vlásků.
Když se mě sousedky překvapeně ptaly "a vy ještě kojíte?" Hrdě jsem odpovídala že "ano, podařilo se nám si to vybojovat a snad vydržíme aspoň do těch 2 let, jak doporučuje světová zdravotnická organizace." Jednou větou jsem se vyhnula dalšímu rozebírání tématu a viděla, že se nad tím zamyslely. Pochopila jsem, že problém s kojením větších dětí je prostě neznalost.
Předchozí dvě generace byly nastaveny úplně jinak. Pokud se někomu navzdory všem škodlivým postupům kojit podařilo, nejpozději v 8-9 měsících už byl nejvyšší čas odstavit. Moderní komunistická doba přinesla separační pomůcky, rozmach umělého mléka a brzký nástup do práce. Přirozené kojení dle potřeb a bez termínů bylo záležitostí dob minulých a obraz kojení se ve společnosti vytratil. Řešil se jen pevný režim, jasné intervaly a univerzální návody na všechny děti, do kterých se muselo kojení napasovat a toto se v dnešní době bohužel jen velmi pomalu mění.

Kojení nám pomohlo lehce projít spoustou nemocí. Ve 4 měsících nás poprvé zachránilo od hospitalizace, když malá měla salmonellu. Vše z ní letělo a nic kromě malých mateřského mléka v ní nevydrželo. Zkoušela jsem dle zvyku dokrmovat umělým mlékem, ale hned z ní letělo ven. Má slabá mlékotvorba tehdy byla záchrana, protože se kojila prakticky nonstop v malých dávkách a vyhnuly jsme se tak dehydrataci. Nemoc přešla docela rychle.
Podobná situace se opakovala po roce, kdy velmi zvracela. Poprvé za život byla 2 dny plně kojena, protože vůbec nic nejedla ani nepila. Už to opět vypadalo na hospitalizaci, mléka jsem měla málo a měla jen 4 počůrané plenky denně, ale 3. den už v sobě udržela vodu a pak to rychle přešlo.
I mononukleózu před 2. rokem života jsme přešly bez větších obtíží, obrečela jsem jen propadlý zájezd do Řecka.

Kolem roku a půl začala silně reagovat na cizí lidi. Vždy, když se někoho lekla, stačilo se jen otočit, přitulit a rychle se uklidnila.
Před 2. rokem přišly první záchvaty vzteku a emocí. Vysvětlovat něco vztekajícímu se dítěti nemá vůbec smysl. Stejně tak nemá moc smysl vysvětlovat situaci, když už přejde. Kojení malé skvěle pomáhá uklidnit se a poslouchat, když jí vysvětluji proč hračka spadla a jak se dá tato vážná situace vyřešit.

Kdykoliv se zdá špatný sen a v noci zakňourá, stačí vytáhnout prso a obě spíme spokojeně dále.
Čím lépe se známe, tím více vnímám jak se při každém přisátí vyplaví vlna oxytocinu a mě zaplaví láska. Obě se okamžitě cítíme dobře. Po dlouhém boji a stresu mě možná o to více udivuje, jak může být kojení krásné a jak moc nám oběma prospívá.

Nelituji ani jedné slzy a jsem vděčná, že se nám to povedlo zachránit. Chvíli jsem možná litovala toho, že to tak jednoduché nemohlo být hned od začátku. Ale možná to prostě byla cesta, kterou jsem musela projít, abych si rozšířila obzory a začala se zajímat o úplně nové téma. Téma, kterému jsem se kdysi spíše smála a které mi nepřipadalo důležité.
Potíže s kojením a hledání jejich řešení mi přinesly nejen spoustu nových informací z oblasti biologie, psychologie a podobně. Především mi ukázaly úplně jinou stranu mé samotné. Uvědomila jsem si, jak moc jsem byla pohodlná a zvyklá mít vše zadarmo. Jak neumím pracovat se svým stresem a rychle se přizpůsobovat změnám. Sotva jsem si zvykla na nějaký systém, malá se za pár dnů rozhodla že bude vše jinak a nedovolila mi usnout na vavřínech. Pomohly mi najít v sobě sílu a odhodlání. Teď už vím že zvládnu vše, pokud neztratím naději.

Kojíme 2 a čtvrt roku a velmi si to užíváme. Doufám, že zde jednou přibude kapitola o samoodstavu. Mezitím se začíná psát kniha druhá, která začíná podobně jako ta první. Trable s početím... snad další kapitoly budou růžovější :)

Děkuji všem, kteří dočetli až sem <3